Chlup posledního světla na hřebenu červánků (Jaroslav Hutka) Večer
jako holka
která sleze z plakátu
vytahuje z krokodýlí tašky kytičky hospod
a nabízí je po nárožích
žebráckým světlem svých očí
My dojati jejím pokorným zrakem
vybíráme květinky a vážeme věnec
až k nevědomosti nikotínového mraku
lhostejní
k nahé bylinářce noci daleko za městem
Ulice jako housenka
připíchnutá hřeby svítilen
se nám cestou domů vlní pod nohama
a my nepřemýšlíme kam by chtěla dolézt
a v jakého motýla se zakuklit
Nestěžujem si na spotřebitelské ghetto
a tyčemi srážíme
jako ořechy na podzim
pohledy těch
kteří by chtěli prohlédnout
drátěnou pavučinu elektrifikace
a vzpomenout si jméno hvězdy
která o půlnoci
stojí nad domovským štítem
Holka noci uklidněná
že neúrodně překopala
žádostné políčko domkaře bez ideje
vstupuje s úsvitem zpátky na plakát
a celý den se bezcitně
jako honorář
usmívá na slupky lidí
kteří uklouzli po sobě samých
ze sbírky „Soumrak“ (1974)
|